Beseda se studenty

S Bárou Havířovou jsem se poprvé setkal v brněnském Digicentru. Do té doby jsem o ní věděl jen to, že učí na škole, kde jsem sám před 25 lety maturoval. Během našeho prvního rozhovoru jsem se o tom zmínil a k mému překvapení zjistil, že tam v té době studovala také. Nikoliv ve čtyřletém oboru jako já, ale v osmiletém.

Když mi řekla, že v rámci letošních oslav 100. výročí založení školy chystají spoustu akcí, mezi nimiž také besedy absolventů se studenty, okamžitě jsem věděl, že u toho chci být. Učitel má zkusit všechno. Bára byla mým zájmem nadšena, mé prvotní nadšení se však postupem času vytrácelo. Čím dál víc jsem litoval svého unáhleného rozhodnutí. Co si tam s nimi budu povídat? Nakonec jsem na školu poslal svůj medailonek o tom, kdo jsem a o čem chci se studenty debatovat a dokonce se na setkání začal těšit.

Gymnázium Elgartova se nachází v Brně-Husovicích. Je to spíše menší škola, s 360 studenty a přibližně 35 učiteli, kde (cituji jejich slova) se všichni dobře znají a panuje zde rodinná atmosféra.

U vrátnice školy na mě čekala Bára, moje průvodkyně a společnice během mé návštěvy. Každý absolvent dostal svého průvodce a já dostal Báru, resp. Bára si vybrala mě. Bylo jasné, že jsem nemohl být v lepších rukách. Procházeli jsme spolu školou, kde to opravdu žilo, potkávali studenty, absolventy, profesory, vedení školy a se všemi se zdravili. Všude kolem nás panovala živá a přátelská atmosféra. Všichni se usmívali a měli výbornou náladu. Všechno bylo skvěle připraveno – nástěnky, vitríny, vernisáže, výstavky, ukázky prací studentů… Bylo toho tolik, že jsem to ani nestačil všechno zaznamenat. A za vším byla vidět obrovská spousta práce a několikaměsíční nasazení učitelů a studentů.

Zavalily mě vzpomínky. Potkal jsem svou bývalou třídní profesorku i další profesory, kteří mě učili. A pak nastal čas na mou první besedu se studenty. Ano, nebyla jediná.

Měl jsem připraveny pouze dva slidy. Na prvním stálo: “www.jaroslavmasek.cz” a na druhém seznam témat, o kterých jsem s nimi chtěl mluvit:

  • Kdo jsem a jak jsem se k tomu dostal
  • Co bych chtěl, aby nás ve škole naučili
  • Co nás baví a co s tím děláme
  • Role učitelů a škola 2020+
  • O technologiích a vzdělávání
  • O všem dalším, co nás ještě napadne
  • Přání na závěr

Nechci zde celou tu 45 minutovou besedu detailně rozebírat, popíšu vám jen její závěr, tedy to, co jsem chtěl, aby si studenti ze setkání odnesli.

“Na závěr bych vám rád řekl 3 myšlenky. První uvedu citátem Steva Jobse: Lidé, kteří jsou natolik šílení, aby si mysleli, že mohou změnit svět, to opravdu dokážou. Nebojte se myslet si, že dokážete změnit svět.

Druhá myšlenka vychází z citátu hlavního hrdiny filmu Ztraceno v překladu a nedávno jsem si ji musel sám připomenout, když na mě před obchodem poblíž školy posměšně pokřikovali žáci. Zní takto: Čím lépe víte, kdo jste a co chcete, tím méně dovolíte, aby vás věci vyvedly z rovnováhy.

A třetí myšlenka navazuje na to, co jsem vám už říkal v průběhu naší besedy. A je současně i mým přáním pro vás: hledejte svůj talent, nebojte se opustit svou zónu komfortu a běžte si za svými sny.“

Tleskali.

Poděkoval jsem jim. Loučili se se mnou a odcházeli a já měl najednou dobrý pocit. Mělo to smysl.

Druhá beseda probíhala v podobném duchu. Studenti opět přišli, zajímalo je to nebo alespoň tak vypadali, zapojili se do diskuze, nikdo během besedy neodešel a nikdo nebyl na telefonu. Byli zkrátka úžasní.

Opouštěl jsem školu a uvažoval o tom, jaké by to bylo, kdyby všichni učitelé absolvovali podobné besedy na školách, kde kdysi sami studovali a jak by jim to pomohlo uvědomit si, kde jsou nyní a kde budou v budoucnu.

A pak mě napadlo, že je na čase, abych i já konečně šel za svými sny.